občas se o něčem doslechnu, o něčem si přečtu, a mám potřebu se k tomu vyjádřit. a kde jinde toho využít, než na vlastním blogu? o tomto tématu, o kterém se chystám psát, toho bylo řečeno už hodně. já jsem k tomu vždy řekla něco málo do komentářů, moc to neřešila, ale víte jak je to s tím hrnečkem a trpělivostí…

jsem typ člověka, který nikdy nikomu
nepřeje nic špatného, a řídí se heslem “přej
a bude ti přáno”. typ člověka, který když po něčem touží, tak pro to
něco dělá, jde si za tím, a nestěžuje si, že to nemá. proto se znova a neustále
pozastavuji nad nesmyslnými žabomyšími válkami mezi bloggerkami a anonymy, nebo
nově i redaktorkami (viz tento článek). může mi někdo říct, co to sakra je? jaký
to má význam? protože já to nějak nechápu. to je náš národ opravdu tak
zabedněný a závistivý, že to jediné, co umí, je pomlouvat, škodit druhým,
nadávat a závidět úspěchy těm, kteří místo toho, aby seděli doma na prdeli, se
rozhodli se svým životem něco dělat a splnit si své sny? je mi z toho špatně,
vážně je. dennodenně se na nejrůznějších blozích objevují anonymní komentáře,
které k perspektivní kritice, jak sami dotyční své výplody kolikrát nazývají,
mají asi tak daleko, jako mléčná čokoláda od Milky ke zdravému životnímu stylu.
když se někomu náhodou neposmívají za jeho vzhled/
postavu/ zuby/ auto, tak naopak závidí a pohoršují se nad tím, že si někdo
dovolil pořídit boty za x
tisíc/ nové auto/ drahou kabelku nebo kosmetiku. jaká h r ů z a, že si na to někdo
dovolil našetřit! jaká h r ů z
a, že si vůbec někdo dovolí vydělávat víc než naši milí anonymové! má se
snad člověk cítit špatně za to, že by si přál kabelku od Prady? NE! a má se snad cítit ještě
hůř za to, že si na ní našetřil? NE, NE, NE a ještě jednou NE! problém je ale v tom, že
když se pak pod článkem objeví x-komentářů
od takových rejpalů, dříve nebo později to člověka srazí na kolena. o to horší
to je, když moc dobře víte, že to napsal někdo z vašeho okolí, který se na vás
za jiných okolností culí jako měsíček na hnoji, nebo když se za oslovením “Anonymní” skrývá nějaká bloggerka. několikrát
jsem přemýšlela nad tím, proč to někteří dělají, co cítí, a co z toho vlastně
mají? dobrý pocit, že když už onu věc nemohou vlastnit sami, aspoň té bloggerce
ublíží nehezkými slovy? nebo že když někomu sluší i věci od vietnamců, aspoň mu
pomluví jeho postavu? opravdu to někomu přinese onen blažený pocit zadostiučinění?
může být takový člověk vůbec někdy spokojený a šťastný? nebo je to jako se
sladkou žvýkačkou, ze které se po chvíli stane jen hnusný lepivý hnus, a člověk
si musí vzít novou…

co se týče války mezi bloggerkami a
redaktorkami, je to ještě smutnější. závist a jenom závist, sebelítost, jaké
jsou dotyčné chudinky, a jak ty druhé vlastně vůbec nic nedělají a ničeho si
neváží… jo, přesně tohle nám tu chybělo.

co to bude příště?

Natálje