čím dál častěji se setkávám s lidmi, kteří nemají sebemenší páru o tom, co to znamená “blogovat”, ale aspoň jednou jsem si od nich vyslechla věty “a to ty věci dostáváš jako zadarmo jo? jako za nic? to teda nechápu…” nebo “to by mohl dělat každý!”. stokrát jsem nad tím mávla rukou s tím, že nemají vůbec tucha, po sto prvé se už ale musím ozvat. zkusili jste si někdy, vy chytráci, spočítat, kolik času musí blogerka/youtuberka strávit času přípravou, než na vás vyskočí nový článek/video? zamysleli jste se někdy nad tím, že to většina blogerek/youtuberek dělá pro zábavu a téměř zadarmo a přitom u toho stráví x – hodin denně? a že je za to kolikrát i nepříjemně a nekonstruktivně kritizována a urážena? asi ne, co?

tak pro všechny takové – řeknu vám pravdu. mít blog není taková sranda, jak to na první pohled vypadá. ano, ze začátku s pár desítkami odběratelů možná, čím větší číslo ale je, tím větší pocit zodpovědnosti máte. stačí totiž málo a hned se na vás sesype kritika, že tohle je hrozný, tamto by mělo být jinak a jak si vůbec opovažujete vzít od někoho něco z a d a r m o ! kdybyste se ale jen trošku zamysleli, zjistili byste, že nic z toho zadarmo vlastně není a že mít blog je práce. ano, i přesto, že to děláme dobrovolně a baví nás to, je to práce. a ve většině případů práce zadarmo. nikdo totiž 10. nepřijde, nepoklepe nás po ramenou a nepošle nám na účet 15 000 s tím, že jsme odvedli skvělou práci, když jsme strávili x hodin vymýšlením článků, focením, úpravou fotek, samotným psaním článků, odpovídáním na komentáře a odepisováním na maily. naší výplatou jsou reakce čtenářů, komentáře a ano, i odměny v podobě kosmetiky na testování, kabelek k nafocení outfitů nebo pozvání na nějakou super akci. 

blogování mě stojí spoustu času, odhodlání, trpělivosti, nápadů a také nervů. jen si spočítejte, kolik úsilí mě stálo, abych byla tam, kde jsem. bloguju už víc jak čtyři roky a ten úspěch, ten pocit zadostiučinění se nedostaví přes noc. ani po pěti napsaných článcích. ani po dvaceti napsaných článcích. jsou to měsíce a měsíce práce. proto mi přijde celkem úsměvné, jak se v současnosti rojí blogy jako houby po dešti jen s jedním jediným úmyslem – napíšu článek a ráno se probudím a budu mít plný e-mail nabídek na spolupráci protože být blogerkou je tááák jednoduché. ale takhle to vůbec nefunguje. myslíte si, že by se jinak některé “kolegyně” tak moc rvaly o svoje místo pod sluncem? ale ano, je to tak, nenechte se zmást fotkami a články “jsme velké kamarádky a máme se strašně rády”. a tím tu teď vůbec nechci tvrdit, že blogerky nemůžou být kamarádky a že to tak v některých případech není. sama mám některé holky ráda, ráda je sleduji a když vím, že na některou z akcí dorazí, těším se o to víc. když si tohle všechno uvědomíte, zjistíte, že ani blogerky nemají na růžích ustláno, že si nežijí na růžovém obláčku, ve světě plném “slávy”, kde nám ze všech stran cpou hromady kosmetiky a oblečení zadarmo. kdepak. blogování stojí hodně. občas i samotnou chuť v tom dál pokračovat. mívám chvíle, kdy si říkám, jestli to za to vůbec stojí, jestli je oč stát, dokud mě to ale bude bavit, budu v tom dál pokračovat. čistě kvůli sobě samotné. 

tím bych tohle téma asi uzavřela. napsala jsem, co jsem napsat chtěla a i když si nemyslím, že by se po přečtení článku všem chytrákům zázračně rozsvítilo, mně se tím aspoň ulevilo. budu moc ráda za všechny vaše reakce, zda souhlasíte nebo máte jiný názor; prosím jen slušně 😉.

Natálje