dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli tento článek napsat, ale řekla jsem si, že by bylo fajn dát vám vědět, proč jsem se tak dlouho neozvala. začátkem minulého týdne jsme se dozvěděli, že náš kocourek má vrozenou vadu srdíčka. doktor mu udělal rentgen, testy, a dostal prášky. měl být v pořádku. to se ale ze dne na den změnilo, a kocourek nám ve čtvrtek ráno odešel, a já tak po skoro osmi letech přišla o kamaráda. vím, někdo si řekne, že to bylo jen zvíře, ale já jsem to tak nikdy nevnímala. byl to můj přítel, dělal mi radost a pomáhal mi jen tím, že za mnou přišel. první dny pro mě bylo hrozný být i doma, když jsem náhodou nemohla být u přítele, sledovala jsem jeden seriál za druhým, abych neměla možnost si zas a znova v hlavně přehrávat jeho poslední dny, přemýšlet nad tím, proč se to stalo… a i když jsem si vaše články více méně četla, psaní toho vlastního nepřicházelo v úvahu. 

snažila jsem se proto zlepšovat si (aspoň trochu) náladu věcmi, jako je nákup nové kosmetiky, sady náušnic z háemka, které jsem tak dlouho chtěla a sháněla, nebo něčeho dobrého na zub. jako bonus navíc mi dnešním dnem začaly jarní prázdniny. jedinou vadou na “kráse” byl fakt, že jsem už v půl deváté ráno místo spánku musela sedět v čekárně doktorky, cestou zpátky na vlak jsem si to ale vykompenzovala moc dobrým karamelovým macchiatem a okukováním kosmetiky v jedné zapadlé drogerii ( = nevyvedené ráno zapomenuto). doma jsem si uklidila, vytřídila kosmetiku, a zbytek dne strávím držením všech palců na rukou i na nohou mému příteli, který dnes státnicuje… a večer sledováním Harryho, samozřejmě.

Natálje