I když jsem myslela, že letos tradiční netradiční shrnující článek psát nebudu, nakonec jsem usoudila, že nezaznamenat si zrovna rok 2017 by byla velká škoda. Minulý rok pro mě byl jeden z nejsložitějších, ale bezesporu a především i nejkrásnějších.

Do psaní příliš osobních věcí jsem se jak na blogu, tak na sociálních sítí nikdy příliš nepouštěla, ale vynechat tuhle skutečnost zkrátka a jednoduše nemůžu. S Honzíkem to bylo od začátku jiné, výjimečné a mimořádné. Najednou všechno bylo jednodušší, krásnější, veselejší, ale hlavně – všechno dávalo smysl. Žádný výmluvy, komplikace nebo slzavá údolí; Honzík mě překvapoval (a stále překvapuje) vším, co udělal. Na takové zacházení jsem do té doby nebyla zvyklá. Smutné, já vím… Je moje největší podpora, opora a člověk, kterému můžu na 100% věřit a spolehnout se na něj 💕

Zkouškové, psaní bakalářky, zkouškové, učení na státnice, státnice. Tak by se dal popsat můj první půl rok – největší výzva roku 2017 a vlastně celého mého života. Posledních pár dnů před dnem D jsem nemohla spát, nemohla jsem jíst, jen jsem se od rána do noci učila a když jsem se náááhodou zrovna neučila, tak jsem o tom alespoň přemýšlela a s každým to rozebírala. Upřímně – v den mých státnic jsem byla smířená se vším a těšila jsem se hlavně na to, až celý tenhle maratón skončí. Nakonec jsem to ale zvládla levou zadní a ten pocit, když jsem naposledy vycházela ze školy byl nepopsatelný. Byla jsem šťastná a byla jsem na sebe pyšná.

Další velká změna mě čekala s příchodem podzimu. Stěhování do Prahy – 150 kilometrů od domova. Jak už jsem psala v jednom z článků, nad Prahou jsem vždycky přemýšlela. Pak jsem to ale zavrhla, protože jsem si nedokázala představit, že bych byla ode všech tak strašně daleko a sama. Nakonec to tak ale dopadlo a já jsem za to ráda. Nebudu vám lhát; postavit se na vlastní nohy není sranda a občas mám stavy, kdy bych se nejraději sbalila a odjela zpátky za maminkou, ale jak se říká – nejsem máslo a tohle zvládnu! Je v tom se mnou ten nejlepší parťák jakého jsem si mohla přát a už jen díky němu je to každým dnem jednodušší a jednodušší.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle téma vytahovat, protože ze všech zmiňovaných je pro mě nejcitlivější. Pak jsem si ale vzpomněla na to, co mi pořád dokola opakuje přítel – “Nejsi v tom sama”, a proto o tom píšu. Ještě před půl rokem jsem si myslela, jaká to nebude hračka najít si v Praze práci – v e l k á chyba! Marketing & PR je tak oblíbené, že zaměstnavatelné mají i na juniory takové požadavky, že bych s praxí musela začít někdy na základce, aby byla dostačující. Nespočetně krát jsem to obrečela a po několikátém odmítnutí to chtěla vzdát. Přemýšlela jsem nad tím, co dělám špatně, proč zrovna já… v í m, že bych to zvládla, tak proč mi nikdo nedá šanci? Souhrou okolností jsem se nakonec rozhodla pracovat sama na sebe a i když první příležitost nevyšla, zvládla jsem si najít jinou a věřím, že další na sebe nenechají dlouho čekat.